Je známou tvárou ČT, kým však začala „plávať“ v pomyselných televíznych vodách, ako mladá začínajúca športovkyňa si to vyskúšala v pravom športovom bazéne. Česká športová redaktorka a moderátorka Barbora Černošková nemá k športu ako takému vôbec ďaleko. Jej kariérnu vizitku okrem mediálnych úspechov zdobí totiž aj niekoľko skvelých športových v skutočne netradičnom, no o to zaujímavejšom športe – synchronizovanom plávaní.

O zaujímavostiach zo sveta synchronu a  aktuálnej mediálnej kariére sme sa v exkluzívnom rozhovore pre portál sport7 porozprávali s českou športovou redaktorkou a moderátorkou programu Branky, body, vteřiny – Barborou Černoškovou.

Barbora pre televíznych divákov a to najmä v Českej republike ste známa najmä z televíznej obrazovky športového spravodajstva. Len málokto z nich však vie, že skôr ako ste sa postavili pred TV kameru, pôsobili ste ako reprezentantka v synchronizovanom plávaní. Prezraďte nám, prečo práve výber takéhoto športu? Čím Vás synchron zaujal najviac?

Synchronizované plavání se mi vždycky líbilo, nejdřív asi z čistě holčičích důvodů. Díky těm flitrům a korálkům to byl doslova třpytivý sport. A akvabely působily ve vodě velmi elegantně, chtěla jsem být taky taková.

Podľa informácii ste sa však ako mladé dievča venovali aj iným športom...

Přesně tak, jako malá jsem stejně jako moje sestry začínala se sportovní gymnastikou. Později jsem dost vyrostla a jak s oblibou říkám, nevešla jsem se mezi bradla. Na táboře jsem tehdy potkala trenérky akvabel, které mě zlákaly právě k vodě.

O synchronizovanom plávaní sa zvykne hovoriť, že je to aj tzv. tanec vo vode. Určite sa s týmto názorom stotožňujete...

Ano, určitě. Jen na rozdíl od tance je vám vždycky vidět jen polovina těla. Ale stejně jako při tanci máte celé tělo v napětí a zároveň musíte působit, že vše děláte s lehkostí.

Synchronizované plávanie je určite krásny, zaujímavý, no na druhej strane i zrejme dostatočne fyzicky náročný šport. Zvládnuť kombináciu plávania s gymnastikou pod vodou, či samotnou prácou s dýchaním, určite nie je najľahšie...

Říká se, že je to jako kdybyste běželi bez možnosti dýchat. Právě trénink dechu jsem měla nejméně ráda. Plavaly jsme třeba třikrát za sebou padesát metrů pod vodou na jedno nadechnutí, samozřejmě bez ploutví. Musíte být dobře fyzicky vybaveni, zvládat plavání, gymnastiku i balet, umět pracovat s hudbou. Skutečně to není snadné.


Vlajkonoškou na MSJ — v Kolumbie, Cali, 1999 (foto Facebook)

Neodmysliteľnou súčasťou v rámci synchronizovaného plávania je aj herecké nadanie akvabely. Ako ste sa dokázali Vy osobne popasovať s touto časťou v rámci samotného plávania?

Tohle byla část práce, která mě vždycky moc bavila. Ráda vzpomínám na svou sólovou skladbu na hudbu ze Tří mušketýrů, kde jsem si ve vodě i trošku zašermovala. Hudba mi vždycky dodávala sílu, i když se mi jí nedostávalo. A představit si ve vodě nějaký příběh nebo zvládnout malou hereckou etudu, bylo pro mě to pravé.

Ako je to v prípade samotných plaveckých figúr? Sú v rámci hodnotenia rozhodcov predpísané nejaké povinné prvky ktoré sa do zostavy musia vložiť, alebo je výber individuálny?

Liší se to věk od věku, ale obecně se dá tvrdit, že máte technickou a volnou část závodu. Nejstarší kategorie už neprovádí samostatné povinné figury, jednotlivé povinné prvky jsou součástí technické sestavy. Musí se předvést podle zadání a v přikázaném pořadí. Volná sestava už je jen na vkusu každého choreografa.

Ako dlho trvá nacvičenie choreografie?

Je to dlouhodobý proces. Obvykle na tom pracujete celou sezonu. U sólistek je to jednodušší, ale ty mají zase sestavu nejnáročnější po technické stránce. Nacvičit správně duo nebo dokonce tým je záležitost měsíců. U těch nejlepších se piluje každý úhel nohy, ruky. Je za tím spousta práce.

Čo je najťažšie pri súťažení v rámci skupinového plávania?

Je to právě synchronizace. Nejlépe si to jde asi představit tak, že se postavíte před zrcadlo s kamarádkou a zkusíte udělat zároveň jednoduchý pohyb. Je to těžší, než myslíte, protože každá dívka je originál. A pak je třeba skloubit technické dovednosti s elegancí. Jedno bez druhého nikdy nebude vypadat dobře.


Duo Kateřina Kudelová - Barbora Koudelková - 9. místo na MSJ — v Kolumbie, Cali, 1999. (foto Facebook)

V synchrone sa súťaží samozrejme pri hudbe. Mnohých našich čitateľov a fanúšikov určite zaujíma aj otázka, ako je to pri plávaní pod vodou, ako dokážu akvabely reagovať na zvuk hudby v takejto situácii?

Akvabely mají k dispozici podvodní reproduktory, takže hudbu slyší i pod vodou. Občas se ale stane, že reproduktor vypne, tak musíte zvládnout i tuhle situaci. Celá sestava je napočítaná na doby, takže dobré závodnice jsou schopné projet celou skladbu i v úplném tichu.

Nevyhnutnou súčasťou akvebely je aj samotný výzor, úprava oblečenia, účesu či make-upu. Podľa informácii pri príprave choreografie, do nej musí dokonale zapadnúť aj štýl resp. tematika plaviek...

V posledních letech se všechno hodně profesionalizuje. Všechno do sebe musí samozřejmě zapadat. Vybavuji si třeba španělské akvabely z Olympijských her v Londýně. Hudbou i choreografií představovaly oceán a stejně vypadaly plavky a líčení. Hotové stříbrné ryby se šupinami, bylo to překrásné.

Určite nikým neprehliadnuteľný je aj výrazný make-up. Prečo je vôbec tak výrazný, je to ďalšia z nutných podmienok?

Podmínka to není, ale musíte počítat s tím, že rozhodčí jsou od akvabel vzdálené i mnoho metrů. Když se snažíte přizpůsobit tématu sestavy i líčení, pomáhá to. Ruské akvabely, které plavaly duo, byly třeba v Londýně nalíčené jako loutky. Bylo to působivé. Samozřejmostí jsou kvalitní voděvzdorná líčidla.

Zaujímavosťou, resp. šikovnou pomôckou pri plávaní a to najmä pod vodou je aj tzv. štipec do nosa...

V češtině mu říkáme skřipec. Pro většinu akvabel je to naprostá nutnost, protože v poloze svislé střemhlav vám do nosu snadno nateče voda a je to pak nepříjemné. Pamatuji si jednu Francouzku, trojnásobnou mistryni světa Virginie Dedieu, které to nevadilo, a plavala bez skřipce. Vypadala moc pěkně, protože jí skřipec nedeformoval nos, ale já sama bych to třeba nezvládla.

Čo hrá hlavný prím pri hodnotení rozhodcov? Na čo všetko sa kladie dôraz?

Zjednodušeně se dá říct, že vlastně na všechno. Na technickou zdatnost, umělecký dojem, synchronizaci, soulad s hudbou, choreografii. U těch nejlepších, kde jsou rozdíly už minimální, rozhoduje i subjektivní dojem. Zkrátka jestli se vám někdo líbí více či méně.

Akými najvážnejšími zraneniami ste si počas svojej kariéry museli prejsť?

Musím říct, že se mi zranění docela vyhýbala. Jen si pamatuju mistrovství Evropy 1998, kdy jsem měla problémy s rukou. Tehdy nefungoval u české juniorské reprezentace ještě fyzioterapeut, myslím, že se to dalo snadno řešit.

Prvý úspech v synchronizovanom plávaní ste dosiahli ako 17-ročná v roku 1999 na MS junioriek v Kolumbii. Ako si spomínate na tento pamätný okamih z Vášho športového života?

Na Kolumbii vzpomínám ráda. Byla to tehdy moje první cesta mimo Evropu, skutečně zážitek. Z dnešního pohledu, kdy se pohybuji mezi vrcholovými sportovci, mistry světa a olympijskými vítězi, je naše deváté místo naprostý průměr. Ale já z něj mám dodnes radost. Dělala jsem tehdy rozhovor do kolumbijské veřejnoprávní televize, a když jsem se pak viděla, říkala jsem si, že už se asi do televize nikdy nedostanu.

Prečo a kedy vlastne ste sa rozhodli so synchronom definitívne skončiť?

Bylo to v roce 2000, po té, co jsem získala tři juniorské tituly mistryně republiky a ještě jeden jako součást týmu dospělých. Tehdy se rozhodovalo o tom, jestli se moje sestra dostane na olympiádu do Sydney nebo ne a od zeleného stolu se rozhodlo, že nepojede. Brala jsem to jako křivdu a na protest jsem skončila.

Sleduje dianie vo svete synchronizovaného plávania aj v súčasnosti? Ktorá krajina má v tomto športe momentálne svoje najsilnejšie zastúpenie?

Ano sleduji, protože v České televizi akvabely komentuji. Momentálně jsou nejsilnější Rusky, mně osobně se nejvíc líbí Španělky. Občas se ještě mezi závodnicemi objeví někdo, s kým jsem se potkávala v bazénu, tak z toho mám radost.

Je financovanie tohto športu náročné?

Na vrcholové úrovni ano. Platíte choreografa, trenéra, prostory, v neposlední řadě plavky, které jsou už dnes hotové umělecké dílo. Ale v začátcích je to jako běžný kroužek pro dítě, nic neobvyklého. V základních úrovních trénují lidé bez nároku na honorář, prostě proto, že mají sport rádi.


V štúdiu ČT k MS 2014 vo futbale

Prejdime tentoraz k Vašej mediálnej kariére. Zo športového bazéna ste sa po čase ocitli vo vysokoškolskej lavici a neskôr v rádiu pri skutočne zaujímavej pozícii – hostesky až neskôr prišla televízia. Lákal Vás mediálny svet vždy, alebo to bola len vec náhody? Ako si spomínate na začiatky Vašej mediálnej kariéry? Boli náročné?

Nikdy jsem nesnila o kariéře moderátorky. Jako malá jsem chtěla být policistka a zachraňovat svět. Později jsem při studiu na vysoké škole hledala hezkou brigádu a právě vypisovali konkurz do brněnského studia České televize, do Redakce sportu. Byla jsem nejprve redaktorkou a jezdila po natáčeních, pak jsem se dostala na obrazovku a v roce 2007 jsem začala moderovat Branky body vteřiny. Všechno to byla vlastně náhoda. Začátky byly těžké, ale znáte práci, kde nejsou začátky těžké?

Hneď v úvode Vás v podstate hodili naostro do vody a nechali plávať. Dostali ste ponuku pracovať na Paraolympijskom magazíne. Prvá reportáž – neoficiálne medzinárodné ME hendikepovaných športovcov v plávaní. Bolo naštartovanie sa do práce s takýmto typom reportáže v ktorej ste sa v podstate mohli cítiť ako „doma“ ľahšie?

Ono to asi funguje nejlépe. Kolegové v Brně mi nejdřív pomáhali, ale když si všimli, že si poradím, nechali mi volnost. První reportáže do celostátního zpravodajství jsem doslova protrpěla, bála jsem se, abych neudělala chybu. Delší prostor jsem dostala v Paralympijském magazínu, reportáž byla tehdy snad 7 minut dlouhá. Ale měla jsem čas na přípravu i zpracování, tak to dopadlo dobře. I když z dnešního pohledu musela být určitě děsná.

Ako si spomínane na svoje začiatky v ČT konkrétne na štart v športovom programe Branky, body, vteřiny?

V České televizi v Brně jsem pracovala od roku 2003, nabídka na Branky přišla v roce 2007. Nějaké zkušenosti jsem už měla, ale stejně jsem si připadala jako nováček. Tehdejší šéfredaktor Ota Černý mi říkal „dejte si pozor, tady fouká“. Až později jsem pochopila, jak to myslel. V takové pozici už se chyby neodpouští.

V športových „Brankach“ ste už v podstate ostrieľanou moderátorkou a doma sa zrejme cítite nielen pred ale aj za televíznou kamerou v samotnom jadre českej športovej redakcie. Aká nálada v nej panuje?

Kamarádská. Sportovní redakce je tak trochu stát ve státě. Práce je náročná, děláte do noci a o víkendech, ale lidé jsou tam rádi. Samozřejmě je mezi námi i zdravá rivalita, ale navzájem si pomáháme a snažíme se udělat program co nejlepší. O sporťácích se někdy říká, že jsou hloupí a mají v hlavě jen mičudu, ale u nás to snad neplatí.

Za sebou máte už moderovanie skutočne veľkého športového projektu ZOH v Soči. Nebáli ste sa na svoju osobu na začiatku prijať ponuku tak veľkého športového formátu? Ako ste sa cítili pri moderovaní tohto programu?

Když přišla nabídka redaktorské práce na OH v Soči, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to šťastná shoda náhod. Česká televize získala dodatečně práva na vysílání olympijského hokeje, tak jsme museli dva měsíce před startem Her personálně posílit tým přímo v Rusku. Můj šéf, Jiří Ponikelský, mě vybral do Olympijského studia, do dvojice s Jaromírem Bosákem. Bála jsem se toho moc, ale zároveň jsem si uvědomovala, že taková nabídka už nikdy nemusí přijít. Pracovali jsme i 16 hodin denně, hodně jsem zhubla. Ale byl to úžasný zážitek.

Šport Vás v podstate neopúšťa ani v súkromnom živote, ste manželkou bývalého basketbalistu Jiřího Černoška. Aj Vaše samotné zoznámenie malo skutočne zaujímavý športovo-novinársky príbeh. Mohli by ste nám o ňom niečo prezradiť. Teda ak Vás touto otázkou neurazím...

Vůbec mě neurazíte. Představte si klasické romatické klišé. Oblíbený sportovec a blonďatá televizní moderátorka se potkají u televizního rozhovoru. On jí nadbíhá, ona ho nechce, pak si to rozmyslí a je z toho láska. Momentálně čekáme druhé miminko.

Na svojom konte máte už určite široké množstvo rozhovorov s mnohými známymi či menej známymi športovcami. Ktorý z nich je pre Vás osobne ten najcennejší, resp. najpamätnejší? Samozrejme okrem už spomínaného rozhovoru s Vašim pánom manželom.

Je jich víc. Ráda vzpomínám na rozhovor s rychlobruslařkou Martinou Sáblíkovou, po té, co v Soči získala stříbro na trati dlouhé 3 km a pak když byla zlatá na pětce. Velmi emotivní byl rozhovor s běžcem na lyžích Lukášem Bauerem. Setkala jsem se i s fenomenálním ruským, resp. sovětským hokejistou Vladislavem Treťjakem, to byl skutečně zážitek. Asi jeden vybrat nedokážu.

Prešli nejaké tie športové gény aj na Vašu dcérku Elenu? Rastie v nej napríklad nová synchronizovaná plavkyňa?

Jejej, to nevím. Elence bude pět let, má ráda tanec, hudbu. Budeme ji podporovat ve všem, co bude chtít dělat, ale do vrcholového sportu ji nutit nebudeme. Oba s manželem víme, jak tvrdý chleba to je.

Chceli by ste aj prostredníctvom nášho portálu odovzdať nejaký odkaz Vašim českým či slovenským fanúšikom a športovým divákom? Ak áno, tu je na to priestor.

Milí sportovní přátelé, děkuji vám za zájem o vysílání České televize, za podporu. A jestli je mezi vámi skutečně někdo, kdo tenhle rozhovor přečetl celý, má u mě kafe. :-) Sportu zdar!